Červen 2012

Před cestou dalekou

8. června 2012 v 12:38 | VsH s převahou H |  Pojezie
Až ulehnete na lože
z bambusové rohože
nechejte si zdát
co byste rád

Až zatoužíte do peřin
Vám - Ikare bez peří
ustelu v dlaních
do svítání

Až z polibků
"jen šťastný buď"
vysázím na bříško
hruď
v ranním oparu
zas roztaju

A to vám nevím

7. června 2012 v 19:46 | VsH(kdy H jako Holden) |  Co nového na hřadě /časem možná na hradě/
Já vám dostala děsnou chuť mluvit jako Holden ze Salingerova Kdo chytá v žitě. Tak aspoň píšu. Je to děsně zvláštní, ačkoliv vám to asi moc zvláštní připadat nebude, protože vůbec nevíte, jak je pro mě neobvyklý psát takhle nespisovně. Já opravdu málokdy píšu nespisovně, já ani nemluvím nespisovně. Sem samý takový to mohu a rukou a chci a děkuji a podobný ptákoviny. Jo tak kdysi dávno, jakože na střední nebo tak, to mně občas něco nespisovnýho uteklo, ale asi sem si na to dávala pozor odjakživa nebo co. Nevím. Někdo tak asi nemluví. Moje babička třeba jo. Když byla doma na Hané, tak byla louka lóka a když na rodným Slovácku, tak to byla lúka. Ona byla děsně plastická. Teda babička, ne ta louka. Já ani nevím, o jaký louce šla řeč. Ale já to tak nemám a sem děsně citlivá, když někdo zkracuje nebo natahuje nebo na japato a copato a tak vůbec. Ale dneska sem dostala tu děsnou chuť psát jako Holden. Víte kterej. Je to hned na začátku. Asi proto, že mi přišel ukrutně milej a ztracenej a mladej a třeba mám úplně zcestnej pocit, že když budu mluvit jako von, tak budu jako von. A tak vám popíšu jednu příhodu, jakože sem Holden. Akorát nevím, jestli budu umět používat ten mužskej rod, ale fakt to zkusím. Ale rovnou vám říkám, že to možná ani nedopíšu, protože já to málem ani nezačala psát, protože já už si to celý představovala, jak to napíšu a jaký to je napsaný, a tak mě skoro ta chuť to napsat přešla. Já to tak mám, že mně stačí některý věci, tedy dost věcí, si představovat, že já mám tak bujnou fantazii, že já už je pak ale vůbec nemusím prožít a je to jako by se staly. Je to trochu ulítlý, to vím, ale prostě to tak mám už děsně dlouho, takže mi to ani nepřijde divný. Ale jestli vám jo, tak to dál nečtěte, bych jako nerada, abyste pak litovali ztracenýho času. On to totiž se vší pravděpodobností bude ztracenej čas. Ty jó, já jsem z tý nespisovštiny tak zblblá, že fakt chvílema dávám na začátek slova od "o" pražský "v". Ať žije Yoko Vono.

Jel sem elektrikou a začalo lejt, ale fakt pořádně lejt, takový ty obrovský kapky, co na fleku zabijou mravence. Naštěstí teda nebyla vlezlá zima, ale jako žádný velký horko taky ne. Vystoupil sem a chvíli uvažoval, že neroztáhnu deštník (jasně, Holden by žádnej neměl, ale vy si zkuste myslet, že ho měl, že to byl mladej gentleman z dobrý rodiny a měl deštník, aby mu nepromoklo tvídový sako). Ale ty kapky byly fakt šíleně velký. A pak jsem uviděl takovýho dědulu. Asi sto let, plus minus. Byl shrbenej, trochu přerostlý bílý vlasy a brejle s takovejma těma želvíma obroučkama. Jel z nákupu, protože nes v jedný ruce plnou látkovou tašku a v druhý měl francouzkou hůl a měl takový šílený černý ortopedický boty. Deštník teda rozhodně neměl, stejně by ho ani neměl jak vzít, když měl tu tašku a tu hůl. A já začal zpomalovat, šel jsem už děsně pomalu, já už skoro ani nešel a v hlavě mi to šrotovalo a já si říkal, teda v duchu sem si říkal, ne, Holdene, ser na to, nedělej to, kašli na to...Ale to už bylo pozdě. Sakra pozdě. To už jsem věděl, že sem ztracenej. Já na toho dědouška počkal a řek sem mu, že ho doprovodím, aby tolik nezmok a on řek, že už stejně zmok, a to byla trochu pravda, ale ne úplně, protože ještě vůbec nevypadal zmokle, tak jsem mu vzal tu tašku a šel vedle něho, abych ho kryl deštníkem. No šel, on šel děsně pomalu, on jako vůbec nedělal kroky, on tak kladl nohy jako do stopy, ani ne do celý, spíš do půlstopy a mně už bylo jasný, že to bude sakra dlouhá cesta, tak jsem se ho zeptal, jestli bydlí daleko. Měl jsem vážně štěstí, protože on bydlel hned za parkem, ale šel tak šíleně pomalu, že sem stejně nevěřil, že tam někdy dondem. A jak sem byl z tý pomalý chůze zblblej, tak já se ho zeptal, jestli byl na nákupu. Což byla ta nejpitomější otázka, na kterou sem se moh zeptat, ale o čem se chcete bavit s někým, kdo je asi tak o sto roků starší než vy a zažil poslední světovou válku? Jasně že jel z nákupu, byl o blok níž, protože tam maj máslo vo sedum korun lacinější. Tahle informace mě teda na dlouho dostala, sem si představoval, jak nechávám běžně tuzéra v řádu desítek korun a že tenhle děda asi dlouho nikomu tuzéra nedal. Pak sem si všim, že jak ukazoval, kde bydlí, že je tam holičtsví. A měl sem fakt radost, protože to holičství je tam asi padesát let nebo kolik a on řek, že je tam od roku 1905, protože patřilo jeho pradědečkovi a pak v něm byla babička a pak maminka a on má byt hned za tím kadeřnictvím, které jim kdysi patřilo, což má teda dost velký štěstí, protože v takovejhle starejch barácích teda tutově nebejvá výtah, takže kdyby bydlel někde vejš, tak by se musel tahat do patra, a to bych mu teda nepřál. A pak mně přišlo děsně ujetý, že jdu po ulici s někým, kdo pamatuje druhou světovou a bydlí v bytě za kadeřnictvím, který má víc jak sto let a navíc jezdí zastávku kvůli sedmi korunám a bylo mi najednou tak divně smutno a teskno, já ani neumím říct proč, ale bylo a moc a děsně jsem chtěl mít tu cestu za sebou a on vůbec nechtěl, abych si asi dvacet kroků zacházel, že už to dojde, ale já mu řek, že mně teda na pár krocích nesejde a že vůbec nespěchám, a šel jsem až k těm domovním dveřím a tam sem mu dal tašku a popřál mu hezkej den, to sem fakt ze sebe nemoh, protože já vážně nesnáším tyhle tajtrlinky, když někdo přeje hezkej den. Ale já mu ho popřál a myslel sem to vážně. A pak už sem šel svou cestou a skoro jsem se ohlídnul, ale nakonec teda ne. Ale myslel sem na něho, to zas jo. Mně totiž nikdy nestačí, co se stane, já vždycky pak ještě dlouho přemejšlím, že se to mohlo stát jinak a co sem jako měl ještě udělat a neuvěříte, co já jako vymyslel. Já vymyslel, že sem mu měl do tý tašky hodit papírovku. Ale on by si jí asi nevšim, třeba by ji vytřepal na zem, jak by ten nákup vyndával. Asi by byla lepší největší kovovka, jenomže to sem zas začal přemejšlet, jak bych jako nenápadně tu kovovku vyndal, když sem nes v jedný ruce tašku a v druhý deštník. A v úplným šílenství mě napadlo, že bych se tam vrátil a zkusil poznat, která je jeho poštovní schránka a hodil tam obálku s nějakejma penězma a napsal bych akorát, ať si koupí něco dobrýho. Ale to sem si hned domyslel, že on by si nic nekoupil, že by to dal třeba nějakýmu vnukovi, co z něho tahá peníze, že by jako bylo lepší zaplatit mu takovou tu donáškovou službu, jak vozí takhle starejm lidem jídlo, takovej já sem magor. Místo, abych měl dobrej pocit, tak já byl na sebe naštvanej. Někdy sem ze sebe vážně upřímně nešťastnej.

Tý poslední větě asi nebudete rozumět, ale s tím nejde nic dělat, protože ona je pro Holdena a ten jí rozumět bude - nemoh bys nějak zařídit, abych zas začala věřit na hledání?