Můžeš, Evičko, to víš, že můžeš

13. listopadu 2017 v 14:40 | Vlaďka |  Co nového na hřadě /časem možná na hradě/
Drazí příbuzní a přátelé Evičky,
dovolte, abych se s vámi podělila o zážitky z týdne, který jsme společně trávili v rajhradském hospici. Evička přijela se svými dvěma Zdeňky v sobotu šestého května velmi slabá, trpěla silným nechutenstvím a obtížemi s dýcháním. Její manžel Zdeněk byl ubytovaný v pokoji o patro výš, a tak mohl trávit se svou životní partnerkou celé dny od brzkých ranních hodin až do těch nočních. Velkou část dne s nimi trávil i syn Zdeněk. Po nastavené léčbě došlo k mírnému zlepšení, Počasí nám přálo, byly krásné jarní dny, které nám umožnily strávit jedno odpoledne v zahradě. A ta je opravdovou oázou klidu. Evička se kochala každou kytičkou i zurčením umělého potůčku. Další odpoledne jsme si poseděli na zahrádce hospicové kavárny Slunečnice, kde jsme si pochutnali na bezinkovo - meduňkové limonádě. Ve čtvrtek jí připravil malý zahradní koncert na saxofon vnuk Ondra a babička mu za každou skladbou zatleskala a slabounkým hlasem ho pochválila. A děkovala - za vše, za krásné odpoledne, za pomoc, za ty nejobyčejnější věci, které pro ni člověk dělal rád a kdyby mohl, tak i to modré z nebe by jí snesl. Moc toho nezvládala sníst, ale s velkou chutí se pustila do sladkého melounu bez pecek, jahod i borůvek. Uprostřed týdne si dokonce nechala umýt, natočit a vyfénovat vlasy, svou chloubu, na kterou byla i chemoterapie krátká. A upravila si vlasy typickým pohybem. Možná se ptáte, proč připomínám takové detaily, ale právě tyto detaily skládaly mozaiku dnů a naplňovaly je láskou. Ale sil Evičce ubývalo a přes počáteční naději, že se třeba podaří doplnit rezervy organismu a vrátí se ještě na nějaký krátký čas do domácího prostředí, bylo den ode dne jasnější, že domů už se nevrátí. Teď bylo hlavním cílem, aby se dočkala příletu své milované dcery Šárky, který byl plánovaný na noc z pátku na sobotu.
Šárka naštěstí přiletěla dle plánu, a když jsem ji přivedla ve dvě hodiny po půlnoci do pokoje, chvíli trvalo, než si babiččiny oči zvykly na přítmí a pak se jí rozzářily a ona se zeptala: "Co tady děláš?" V sobotu se zdravotní stav výrazně zhoršil, k dechovým obtížím se přidalo selhávání srdce. Evička se propadala do bezvědomí. Seděli jsme všichni čtyři u její postele a vzpomínalo se - na dovolené v Jugoslávii, na toho nejhodnějšího, ale zároveň nejošklivějšího psa Bobinu, na to, jak babička všechny rozmazlovala - vnoučaty počínaje a zvířaty konče. Vzpomínalo se na její bábovku i na její řízky, protože kdo nejedl Eviččin řízek, neví, jak chutná dobrý řízek. Pouštěli jsme její oblíbené písničky, a tak v hospicovém pokoji tančila Lady Karneval, znělo Tam kde kdysi byl Babylon a Jarek Nohavica a písně z Jadranu. A Evička se občas jemně usmála a pozvedla obočí. Od pátečního dne jsme ji už nenechávali ani na chvíli samotnou a střídali jsme se u ní i v noci. Nedělní ráno přineslo zlepšení. Bohužel ze zkušenosti vím, že tomu tak bývá před samotným koncem. Evička dokonce snědla pár lžic jahodového pudinku a jahodového pyré. Ondra jí zahrál do ucha (přes mobil) na saxofon a při mezikontinentálním videorozhovoru zamávala svým drahým do Memphisu. Odpoledne přijel její milovaný bratr Bohušek s manželkou, a tak se viděla se všemi, kteří v jejím životě tolik znamenali, pro které žila. Využila jsem společné chvilky, kdy ostatní šli vyprovodit poslední návštěvu, a poděkovala jí, jak úžasnou byla Ondrovi babičkou, že nemohl dostat lepší, poprosila ji o odpuštění, pokud jsem jí někdy ublížila, slíbila postarat se jak o jejícho muže, tak o svého muže a s lítostí, boolestí v srdci musela říct, že jejímu organismu už dochází síly a blíží se konec a ona řekla: "Já vím." K večeru se prohlubovala porucha vědomí, ze které se jen tu a tam krátce probírala, aby se nechala posadit, upravit lůžko, dát napít. Po sedmé hodině večerní chtěla otočit na pravý bok. Seděla jsem u její hlavy, a tak se mi po otočení položila hlavou na hruď v oblasti srdce. Manžel seděl po jejím boku jako celých těch šedesát let, dcera Šárka ji držela za levou ruku, kterou líbala a skrápěla slzami, syn Zdeněk jí hladil rameno a paži…
Já jsem ji vískala ve vlasech, hladila po tváři a šeptala to, co říkám vždy, když někoho doprovázím na poslední cestě - Ničeho se neboj. Všechno je v pořádku. Můžeš odejít, my to tady zvládneme a budeme vzpomínat. Máme Tě rádi. Odpouštíme Ti. Odpusť nám. Pět minut před půl osmou po výdechu už další nádech nepřišel. Evička zemřela. Opustila jsem pokoj, aby si mohli manžel a obě děti prožít chvíli v úzkém kruhu rodinném. Když pak odešli nadýchat se čerstvého vzduchu, zdravotnický personál Evičku umyl a oblékl do krémového kaftanu. Já ji pak učesala a do rukou položila kytici růží, kterou ten den dostala. Končila druhá květnová neděle, Den matek. Byla krásná jako filmová hvězda, jako by celá omládla, v její tváři se zračil takový klid, že první slova, která její manžel po návratu na pokoj pronesl, zněla: "Ona je překrásná!" Jsem přesvědčená, že její výraz odrážel její odchod, to, že odcházela z tohoto světa klidná, smířená a skrze naši lásku. Pokorně jsme ji vrátili tam, odkud přicházíme.
I když mě nezměřitelně moc mrzí, že můj syn přišel o úžasnou babičku, že můj muž už nikdy neřekne nikomu láskyplně "mami" (a totéž platí i pro švagrovou Šárku a její děti), že na vánoční pohlednici už nenapíši babi a děda, tak přesto s láskou, pokorou a vědomím, že není tam v rakvi, nýbrž v našich srdcích a našich myslích, tentokrát pronesu já směrem k ní to, co od ní tolikrát slyšela její vnoučata: Můžeš, Evičko, to víš, že můžeš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama